První Vánoce ve třech

Vendův druhý den

Václav 3280g, 50cm, *15.12.2011, 10:20

Po probdělé noci přijíždíme v šest ráno do porodnice a po pár hodinách je Václav na světě. Malinko pomačkaný a křičící radostí z příchodu na tento svět. Když si ho za chvíli chovám, stále tomu nemůžu uvěřit, že tenhle drobounký človíček bude žít s námi...

Neaktualizovaný blog

... přestává být po delší pauze neaktualizovaným blogem! Udělám ještě ohlédnutí za rokem 2011 v podobě reportu, ale jinak už budou následovat jen aktuální zprávy...

Letíme z Madeiry

Funchal – Vídeň – záhada času vyřešena aneb komedie plná omylů.

Tenhle zápis už se vlastně neměl ani uskutečnit. Na konci zájezdu jsme však dospěli jedné z nejparanoidnějších historek mého života. Ale začnu hezky postupně tak, aby milovníci detektivních příběhu a záhad dostali všechny indicie k rozřešení. Budík nás probudil v 6:45 a my se v posteli lenivě povalovali. Zabaleno jsme měli, zbývalo posnídat, trocha poklidit pokoj a v klidu počkat na autobus, který měl k našemu hotelu dorazit 7:55. Jaké bylo naše překvapení, když jsme z venku asi 5 minut po zazvonění budíku uslyšeli autobus a vzápětí nás vyvolával hotelový telefon, že autobus na nás čeká. Bylo to prostě rychlé a ani slzu jsme nestačili zamáčknout natož pak po sobě pokoj trochu zkulturnit, co k tomu víc dodat. K našemu překvapení nám hodiny v autobuse hlásili 8:05 při našem nástupu a fantazie nám začala pracovat na plné obrátky. Funchalané dodržují kvůli německým turistům středoevropský čas, byl nejlepší závěr. Nešlo nám to sice do hlavy, řekli jsme si o nich, že jsou pěkní magoři a němci rozpínavý až hanba. Ach ty předsudky!

Cesta zpátky probíhala bez větších turbulencí nad mořem, pevninou, podél Alp s dobrým středoevropským žvancem a pitím coly. Zdravíme létajícího Niki Laudu… No a abychom oddělili zrno od plev – ozvěte se, jestli se vám podaří rozluštit naši časovou záhadu, ať máme jistotu, že takové trubky můžeme být jen my dva a čas… Komplet fotogalérka níže či na Picasa.

Příměstská turistika

Zevling ve Funchalu – Levada da Serra do Faial a záhada času pokračuje.

Odevzdali jsme Clio (o hodinu dřív než bylo v plánu) a tímpádem mohli jít do města. A naposledy si tam užít. V plánu byla další z nejhezčích levad Ribeiro Frio. Autobus jsme měli stihnout tip ťop, ale žádný autobus se nekonal. Operativně (vzhledem k tomu, že se nám nechtělo zahodit celý den) jsme se vydali do města Camacha a odtud na levadu da Serra do Faial, která svého času zásobovala vodou 1/2 jižního ostrova. V současnosti je nevyužívaná, vyschlá a místy pobouraná a přestože vedla těsně za hranicí vesniček a měst na pobřeží bylo tu zřetelné jak si příroda rychle bere zpátky, co na ní člověk horko těžko vydobil.

Cestou jsme potkávali břehy rozkvetlých i nerozkvetlých kytek, eukalyptovým pralesem (místy shořelím a znovu obrůstajícím), občas i zahrádama místních lidí... Po všech zážitcích nás nic vlastně nepřekvapilo ani neohromilo.

Vzhledem k tomu, že z výletu jsme se vrátili brzo odpoledne, užili jsme si snad poprvé pobytu na hotelové "sun terrace" ... Pch, užili asi po 3 minutách začal Hubajs chodit kolem dokola a radši mudroval – mudřec jeden to múdrý. Takže to asi po 5 minutách přestalo bavit i mě :-) A nakonec to vyhrála zevlovačka už podvečerním a kupodivu liduprázdným Funchalem (výletní lodě turistů odjeli). Dali jsme poslední nakupovačku místních mlsek, nechali se ošidit v restauraci s místními specialitami a pokochali se nočním přístavem. Pak už jen balení, poslední vyspání a nařízení budíku, abychom jsme nezaspali airport-shuttle.

Paul da Serra a Rabacal

Záhada času - Encumeada – Paul da Serra (Pico Ruivo da Serra) – Rabacal – Porto Moniz

"Tak jsme si půjčili auto paní Millerová." Oproti plánované 9 hodině jsme si ho převzali v 8 hod, k naší radosti. Ta samá snídaně 6 den za sebou nás přeci jen nudila a tak jsme rychle zabalili saky paky a vyrazili na druhý výlet do nebe. Nejdřív jsme začali zvolna po dálnici, ale potom si užili serpentýn, zastavení na každém druhém odpočívadle a kochačkou. Počasí nám skutečně přálo a i když dole to vypadalo na zamračený den, nahoře bylo azůro a slunce pálilo až se nám nosy červenaly.

Dorazili jsme do sedla Encumeada, kde jsme se mohli kochat pohledem jak na jižní, tak na severní pobřeží Madeiry. Hubík zatlačil slzu, že se mnou nedá přechod hřebene z Pico Ruivo na Encumeadu a mazali dál skutečně výživnou silnicí kolem náhorní plošiny Paul da Serra až jsme vystoupali na nutných cca 1500m a tím se dostali asi na jediný větší rovný kus země na Madeiře s americkou silnicí, rovnou jak podle pravítka.

Zhruba uprostřed náhorní plošiny jsme vyskočili z auta a vydali se spíš na procházku podél bezejmenné levady ve stylu "samba mezi trny". Ta nás dovedla do lesa... No, lesa... spíš lesíčka plného detailů, ze kterého by byl odvařený Greg, jak jsem se dozvěděla. Asi by to byl taky jediný prostor na Madeiře, kde by se dal běhat orienťák. "Zdolali" jsme vrchol ve výšce 1639m a libě jsme zírali do kraje, na velikány Madeiry, které jsme měli před sebou a pobřeží, které se postupně schovávalo do mraků.

Další cesta nás zavedla do Rabacalu (čti Rabasal) – původní plán byl podívat se k vodopádu Risco, který přepadá přímo z plošiny Paul da Serra prostě několik desítek metrů dolů. Turisti tam na rozdíl od nás chodili v pláštěnkách a s deštníky a na rozdíl ode mě se neosprchovali ve vodopádu. Asi jsme si znovu nezapamatovali dobře míněné rady bedekru. Vzhledem k tomu, že bylo krásně rozhodli jsme se podniknout cestu podél levady 25 Fontes k 25 pramenům. Díky tomuhle rozhodnutí jsme viděli to nejhezčí z levadové turistiky, co jsme mohli a shoda byla protentokrát oboustranná. Celý Rabacal je krásný a hustě pokrytý jakýmsi druhem vřesovce, nebo mi to tuhle rostlinu aspoň připomínalo. V této souvislosti to Hubíkovi nedalo nevzpomenout svého kamaráda Grega, které ho by tudy prohnal, aby poznal, co je hustník. Také padlo slovo o Márovi, pro kterého by pravděpodobně ani vřesovce nebyli překážkou.

Po výživném rabacalském putování jsme nasedli znovu do auta a svezli se dolů do mraků na nejseverněji položené a bývalé velrybářské městečko ostrova Porto Moniz. Škoda, že tu nesvítilo slunce a fotky nám zůstali tmavé. Docela dlouho jsme se vydrželi koukat na divoký oceán(no, on byl pravděpodobně docela v klidu, protože moc nefoukalo) – vysoké vlny, mořské víry a podobné mořské vychytávky jsme viděli.

Zpátky z Porto Moniz ve Funchalu jsme byli coby dup, neb jsme si celou cestu zkrátili 5km tunelem pod sedlem Encumeada – ať žijou dotace EU. Zkrátka výživný den.

Do Curral das Freiras na polívku

Eiro do Serrado – Curral das Freiras – Lombo Chao

Vstali jsme brzo a vydali se na cestu do nebe. Nastoupili na autobus, který nás vyvezl o 1 výškový kilometr směrem do „vnitrozemí“ ostrova. Z počátku jsem si myslela, že jsem už z jízdy místních řidičů otrlá, ale v momentě kdy silnice zmizela v průdké zatáčce za skalou a já uviděla jen nebe kolem sebe, udělala Hubíkovi ostudu svým výkřikem: „Ježišmarjá!!!“ No, prostě silný zážitek. Nakonec jsme i bez použití záložních křídel a padáků, zdárně dojeli do sedla Eira do Serrado a vystoupali na vyhlídku, odkud jsme měli celé údolí jako na dlani asi 500m pod námi. Vědci se prý přeli o to, že údolí je pozůstatkem sopečného kráteru anebo za to může erozní činnost místní ribeiry. Druhá teorie se ukázala jako správná.

Z vyhlídky jsme unikly před několika autobusy německých oldíků a už osamoceni jsme se vydali starou stezkou pro muly, vyhořelým kaštanovým hájem, směrem dolů do Curral das Freiras. Všudy přítomné výhledy do údolí, čím dál víc vystupující ze stínu hor nás provázeli ze začátku našeho sestupu. Hubík se kochal výhledem na Pico Grande (1654m) a mrmlal si něco o tom, že mít tady ty správné kamarády, už by byl určitě nahoře :-) Ještěže ty výhledy, které jsme měli mu trochu toho odříkání vyrovnali.

Dole v údolí jsme nenarazili ani na jeptišky (= freiras) ani vlastně na nic zajímavýho, krom místního kostela a hřbitova, a tak jsme zaparkovali v lokále pro turisty a objednali si místní specialitu – kaštanovou polívku s všudypřítomným pao. Jako pozornost podniku a hlavně jako reklamu, jsme dostali ochutnávku 3 místních likérů. Višňovice je asi všude stejná (i když já doteď vzpomínám na tu od Pindji a Carlose), eukaliptovice je něco mezi peprmintkou a zeleným listerinem, ale kaštanový likér byl veskrze zajímavý.

Po kulinářském zážitku jsme se vydali směrem k Lombo Chao (něco jako konec světa, který si Hubík zafixoval pod jménem Manu Chao). Narazili jsme na nepoužívanou a tudíž neopravovanou levadu do Curral a proplítáme se mezi zahrádkami a políčky místních lidí... Abych Hubíkovi zkazila zbytek dne, tak jsem zavelela na autobus a ne směrem vzhůru k Boca dos Namorados (Průsmyku milenců, takový romantický název to má). Ale stihnul mě trest v podobě pro velký úspěch opakované cesty na Eira do Serrado. A zjistila jsem, že Hubajs není pomstychtivý, neb ho neučinilo šťastnějším, že jsem se znovu v autobuse musela bát. Anebo jsem ho zklamala natolik, že to nebyla satisfakce dostatečná. Hmm, tohle si asi nepřečtete, protože to cenzura majitele blogu nepustí do éteru. Necenzurováno - pozn. majitele blogu.

Strč prst skrz Funchal

Monte – Ribeira Joao Gomes – Levada do Bom Sucesso – Jardim Botanico aneb kterak Hubík vymyslel "odpočinkový" den.

Pochopili jsme, že snídaně zůstává neměnná a tak sem se na to radši vy... Takže dietka, suchý pao (chleba), hořký černý čaj a padla nějaká řeč o odpočinkovém dni ve Funchalu.

Pomocí MHD jsme se vyštrachali o cca 600 výškových metrů k místnímu poutnímu kostelu Nossa Senhora do Monte v části, kde je pohřben poslední nekorunovaný habsburský český král Karel I. Pokochali se tu výhledy směrem k přístavu, okoukli managerské dovednosti kápa místních sáňkařů a utekli před turisty hrnoucí se z lanovky do přírody uprostřed Funchalu. Které město se může pochlubit, že má mezi 2 městskými částmi vavřínový prales a divokou řeku s několika vodopády? Pod jedním z nich jsme trocha zazevlovali a já se smočila trocha víc, než jsem měla původně v plánu.

Cestou jsme také vzpomněli naší kamarádky Blešky, která by se dala do řeči s tou jednou jedinou sympatickou partou turistů, které jsme za celou dobu potkali. Něco ve stylu: „Hello! How are you? Where are you from? What a nice trip, isn’t it?“ ... a metla by dál.

Ribeiru jsme opustili a nastoupili na levadu do Bom Sucesso – Hubík jásal, křepčil, fotil a vůbec mě zdržoval kvůli tomu abych se kochala. Já přemýšlela o tom, jestli je ribeira 50, 100, 200 m pod náma a chtěla to mít, co nejrychleji za sebou. Až na pokoji jsem si potom přečetla, že jsem měla lízt kanálem (rozuměj levadou), když teda trpím na ty závratě.

Naštěstí závratný zážitek byl na konci "odpočinkového" dne vykompenzován pobytem v Jardim Botanico – spousta kytek, stromů, palem, tematických zahrádek s latinsko - portugalskými popisky a informacemi o tom, že snad jediná původní "věc" na ostrově jsou vavříny a zbytek flory jsou přivandrovalci.

Z odpočinkového dne se tak vyklubala asi 7 hodinová "tůra Funchalem", ze které nám zbylo moře fotek, něčí spálené uši a spoustu silných zážitků a o to přece jde... "Zážitky nemusí být vždy příjemné - hlavně, že jsou silné!"

Sao Lourenco ve větru

Třetí den jsme začali průzkumem Funchalu s cílem najít tržnici Mercado dos Lavradores a zrak i chuť nám přecházely z čerstvých jahod, banánu, maracují a spousty dalších dobrot (čeští obrozenci by měli příležitost pro vymýšlení novotvarů – okurnanas = okurka, jejíž slupka má strukturu ananasu, apod).

Po zdařilém nákupu jsme se vydali na nejvýchodnější část Madeiry, poloostrov Sao Lourenco. Ten jsme viděli v jarní zelené barvě a jak se v bedekrech psalo, bylo tu trocha větrno. Dokonce tak větrno, že jsem Hubíkovi ani batůžek s 2 petkama vody nedala a radši sem ho nosila jako závaží.

Hmm, popsat líp než fotky Sao Lourenco neumím – oceán divoký, skály rozeklané, nesoucí jasné důkazy sopečné činnosti, to všechno je na fotkách. A zážitek, který jsem si z poloostrova odnesla? Ty skály byly kurňa o dost větší, oceán mnohem divočejší a rozeklané pobřeží z výšky vypadalo téměř démonicky, než jak to vypadá z fotek. Téměř na konci poloostrova je postavená nepochopitelná Casa Sardinha uprostřed ničeho. Hubík musel ještě zdolat vrchol, zatímco já se slunila a schovávala před větrem.

Cestou zpět směrem ke Canicalu jsme minuli jedinou písečnou pláž ostrova a definitivně dali vale nápadu pokračovat dál přes Pico do Facho do Canicalu. Pro tentokrát nebyla dálnice sprosté slovo a tak místo serpentin si to hrneme tunely a mosty (nic jiného mezi tím na madeirské dálnici neexistuje).

Den jsme zakončili pizzou asi s trojnásobnou vrstvou sýra, než jsme zvyklí u nás a místním pivem asi o stupeň silnějším než voda.

S nohama na zemi jako v letadle

Z Ribeira Brava – Sao Joao – Boa Morte – Levada do Norte (přes Campanario a Quinta Grande) – levada do Facho – Cabo Girao.

Startovali jsme s opulentní snídaní – poprvé jím grep sladký jak med a ananas, ze kterého mi netrnuli zuby :-) Celkový dojem kazil trocha gothajský salám, který je asi všude.

Poprvé jsme seděli v místním autobusu – myslím, že to byl jeden z největších zážitků z Madeiry. Vzpomněla jsem si na scénu z Harryho Pottera, kterak záchranný autobus brzdí, pomalu se protahuje, aby se nasoukal mezi 2 doubledeckry a znovu to rozjíždí na plný obrátky. S tím rozdílem, že my se nevyhýbali autobusům, ale jiným autům, skalním stěnám čnícím nahoru a nebo padajícím kolmo dolů a to všechno v neuvěřitelně ostrých serpentinách a družné debaty řidiče a jeho známých.

Nástup na naši první levadu byl ostrý a když jsme k ní dorazili, tak jsem zjistili, že v ní není voda!? Ale vodu jsme nakonec potkali – v podobě pramenů řinoucích se z kopců dolů do údolí, vodopádu a i v levadě jí nakonec trochu bylo :-) Byla jsem celá perplex z kytek, které my tak ztuha pěstujeme v květináčích, kupujeme v květinářstvích za těžký háky a tu si rostli na kdejakým bordelu a v křáčí. Cestou nám voněli eukalyptové a rozkvetlé vavřínové háje a skýtali se nám nebývalé výhledy do údolí a na pobřeží ležící v hloubce pod námi.

Na konci levadové trasy jsme si užili svého prvního tunelu (samozřejmě bez čelovky jako bysme žádný bedekr nepřečetli). Ale nezalekli jsme se vlka nic a do tunelové tmy jsme se pustili.

Na konci výšlapu nás čekala odměna v podobě pohledu z útesu Cabo Girao, na který se Hubík třásl celý den – já už míň. No, první co jsme na Cabo Girao potkali byly 2 autobusy německých turistů, kteří to naštěstí po 10 min. zabalili, takže jsme měli výhledy skoro jen sami pro sebe a že to byl zážitek! I s nohama na zemi je možné připadat si jako v letadle :-)

Letíme na Madeiru

Tak jsme zjistili, že jsme v celém letadle bezkonkurenčně nejmladší a jediní s batohama bez hrkavých koleček. Ale stejně jako rakouským důchodcům nám nestačí být na letišti 2 hodiny dopředu a tak tam pro jistotu trávíme před odletem hodiny 3 :-)

To, co jsme v letadle jen tušili, máme definitivně potvrzené... Chybí nám každému aspoň 30 let, abychom se zařadili mezi obvyklé návštěvníky Madeiry (rakouské, německé, anglické či skandinávské).

Madeira nás uvítala mořským vánkem, sluncem a teplem (doufáme, že to vydrží) a já zjišťuju první nedostatek – zapomněla jsem doma kraťasy a přímo se proklínám za to, že sem nepřibalila páskáče.

Dali jsme první průzkumný výpadek do downtownu, neb ubytování probíhá pomaleji a jsme z něj rozpačití – sice útulné, ale pidi a lechce zavánějící ne jako ve stanu, kde to voní.

Večer dáváme první výšlap na místní kopec Pico da Cruz (261m) - a la losangelská filmová vyhlídka na Hollywood - kde se místní mlaďoši scházejí v podvečer za „romantickými chvílemi“, jak o tom svědčí haldy papírových kapesníků a sem tam nějaký kondom. My si však užíváme západu slunce vedle Cabo Giraa.

Na Samotín

Nové Město hlásí ideální podmínky, které zanedlouho vystřídá přinejmenším silný vítr a oteplení. Neváháme a s kolegy po obědě valíme směr Tři Studně, abychom si ještě užili pár kilometrů ve stopě. Ze včerejška je upravený klasický okruh od Ski, přes Vlachovice na Sklené, Fryšavu, Blatky, Samotín, Krátkou, Kadov a přes Tři Studně druhou stranou ke Ski. Víc už toho objet nešlo, navíc mi to docela stačilo. Líp jsem se snad ani projet nemohl - úžasných 33 km ve stopě!

Novoroční sranda-závody

Po "bujarém" Silvestru si na Nový rok děláme lyžařské sranda-závody hned pod chatou. Dva teamy po třech proti sobě v několika disciplínách. Hladký závod, terénní závod, bez lyží, s lyžemi, hromadný závod a nakonec pozpátku. Fajné dopoledne, vše samozřejmě v duchu fair play :-)

PF 2011